Sama proti sobě...

,,Má ti vůbec cenu tu být?! Je vůbec nějaký smysl, proč tu být?!"

,,Jistě, že je… Co se s Tebou děje?! Bývala jsi veselá, plná radosti a energie… Kde ses poděla, Leno?"

,,Já nevím… A nevím už vlastně nic. Jen to, že už tu nechci být."

,,Myslíš, že jsi toho prožila tolik, že už můžeš odejít – že už jsi připravená?! Vždyť je Ti 14, máš tolik času před sebou!"

,,Nic nechápeš! Ty to nevidíš?! Pro mě už čas není! Mě už jen křik a pláč ohlašuje začátek nového dne, jen bolest je mým pokrmem a koupu se v slzách těch, kterým oni obližují! Já už vidím jen bolest a strach…"

,,Lžeš! Bojíš se sama sebe! Toho, co můžeš dokázat! Toho, co jsi a svých myšlenek!"

,,Vždyť tu jen trčím… Bez času a bez prostoru… Sama a v prázdnu!"

,,Smrt smrt smrt! Pořád jen smrt… Smrt je krásná a promiň že to tag řeknu, ale právě bolest a smrt vytváří to nejkrásnější! Jak by Beethowen napsal baz bolesti Sonátu cis dur?! Jak by Poe napsal bez Aidy Zánik rodu Usherů?! Umění je kompenzace, ne žiletka nebo prášky! Mě by to mrzelo moc, kdyby sis něco udělala!"

,,Ale…"

,,Žádné ale! no tak, snaž se pčeci! Roztáhni křídla a tvoř! Ty to dokážeš! Roztáhni křídla a ukaž všem, jak jsi úžasná osobnost! Ty nejsi horší, ty nejsi zlá, ty nejsi sobecká! To jen ta bolest okolo… Ale vše, co Ti kdy dalo smysl života je tu znovu… A kdykoli budeš potřebovat, tak se vrátí… Jako já – Tvé svědomí