Sestro

Vzdej hold úplňku a s námi pěj
Píseň svého božstva a věř v něj!
Poslouchej, jak ta hudba zní
A tvá bolest se ztrácí v ní…

Věrných mu je jen skupinka pouhá,
Ostatní lidstvo někde se rouhá.
Bez úcty, jen strach z jeho moci…
Nám věřícím říkají cvoci!

Nevěřící psi rvou ti srdce z těla…
Ať si ho nechají, to jsi stejně chtěla!
Srdce je jen smutků chrám,
I já jim to své brzy dám…

Suď! Budeš souzen, mrzký člověče!
Však každý pohár jednou přeteče!
Kdo líp si bude žít?! Co myslíš?! Já?!
Nebo Ty?! Tvor, jenž samá muka zná?!

Já ta svá do vrby vložím,
I když za to daň pak dlužím…
Vrbová větvička, oltář a noc jediná –
Jak čarodějnici zavrhla mě rodina!

Však nebudu se plazit, prosit,
Ani hlavu svěšenou nosit!
Už nebolí mě slova vaší hrozné zášti,
Vždyť každá z nás kryje se třemi z hanby plášti! 

Za naší víru jsme teď zatraceny –
Budiž tím všechny dluhy zaplaceny!
V každé sestře teď vidí ďáblovu ženu,
Zaplatili jsme tedy krutou cenu…

Že přec nevzýváme tu peklo,
Že ni trochu krve neteklo,
To se vysvětlit nesnažíme,
Stejně se v ohních usmažíme…

Tak zapalte hranice! Smrti je málo!
Nám, Sestrám, to ale za těch pár chvil stálo!
Teď píšu na zeď cely křídou,
Že po nás další ještě přijdou…

Dnes v rozloučení vypustíme černé stužky,
Pak upálí nás všechny jako temnot služky…
A každý, kdo byl nám přítelem, jásá!
Pro naše „blízké“ je ta vražda spása!

Zdá se, že bestie odhodila přetvářku…
Marně se těší – zemřeme hrdě, bez nářku!
I když nás dnes tady plameny popraví,
Věřím, že příští Sestry křivdy napraví!

Nuže, Vy, kdo věříte, přijďte sem v ten čas
A modlitby v tónech zpívejte s námi zas,
Za svoje životy bez bolesti –
Rituál vrbové ratolesti…