Prokletí

Vrána na hrob sedá,
odpočinek hledá,
neznajíce strachu,
prochází se v prachu.

Měla by se začít bát,
každý nemá vrány rád
a odletět než stačí,
v zem se náhle vtlačí.

Přes značnou svoji píli,
ztrácí všechny síly
a strachem celá hoří,
když do hlíny se noří.

Tak krátké žití měla,
sotva létat směla
a teď je celá na kusy,
nebožtíkům do pusy.

Ti v nocích plni zloby,
opouštějí hroby
a v márnici se schází,
kde si s těly hází.

Pak se na ně vrhají,
drápy si je trhají
a krev jim tryská z huby,
jak maso pářou zuby.

Nenasytní jako supi,
vytvářejí velké tlupy,
a na Měsíc se dívají,
když píseň svoji zpívají.


–

"Cesta naše vede v dáli,
vyslyš nás ó mocný králi,
duše naše jsou ti věrné,
nejčerněji temně černé.
My,
služebníci oddaní,
nejvěrnější poddaní,
žádáme část tvoji moci,
jenž nám bude nápomoci,
si obživy své nalézti
a do hrobu zpět zalézti.
Vy,
králi pekel, vyslyš nás
to prosíme pokorně vás"

–


Sotva skončí odříkání,
tak neznajíce slitování,
motlitbu svou vyplní,
ať žaludky si naplní.

Jen co ale zmizí v šeru,
jeden změní cesty směru
a ke hrobu se vrátí,
kde z žalu do zdi mlátí.

Po tvářích mu slzy kanou,
co beznadějí, smutkem planou
a u hřbitovní brány sedí,
když oči jeho v dáli hledí.

Kdysi milou svoji míval,
každý den se na ni díval,
miloval ji víc než sebe,
modré by ji snesl z nebe.

Ona ho však opustila,
od lásky se oprostila,
když navždy od něj odešla
a bez něj dál se obešla.

S tím nemohl již déle žíti,
život svůj si musel vzíti
a myslel, že se osvobodí,
ze srdce ji vyprovodí.

Byl to ovšem omyl zlý,
to on teď moc dobře ví,
když musí žíti dále,
jen ve hrobě svém stále.

Že život smí si vzíti sám,
je jen jedna z mnoha fám,
tím kletba jenž ho stihnula,
mu duši Nebi vyhnula.

Dál nemohl to vydržet,
pláč svůj v očích zadržet
a jak prokletí si s sebou vleče,
krev mu místo slzí teče.

Ví, že ji má víc než rád,
proto nezbývá mu než se kát,
když od Boha se odvrací
a k Ďáblu zpět se obrací.

O pomoc ho prosívá
a s dary jenž mu nosívá,
se ho snaží vyvolat,
k sobě brzy přivolat.

Náhle ozval se mu hlas,
vánek zvedl černý vlas,
pod nímž oči rudé září,
Ďábel před ním stojí tváří.


–

"Dneska slib manželský dáš,
zde prsten pro svou milou máš.
Jen varování jedno mám,
ty nesmíš jí ho dáti sám!"

–


Zmizel, sotva promluvil,
když svá slova domluvil
a nezbyl po něm ani vlas,
jen v dáli zazněl něčí hlas.

Myslí správně, komu patří,
moc se těší, až ji spatří
a hormony mu tělo moří,
když mu láskou srdce hoří.

V tom kostelní se ozvou zvony,
to končit mrtvých měly hony
a tlupy zpět se z lovu vrací,
přežráním už zbytky zvrací.

K hřbitovu již dívka vzhlíží,
pomalu se k němu blíží,
za svým milým zpola běží,
do vlasů jí přitom sněží.

Odrazují jí jen vrány,
co u železné sedí brány
a tam se náhle zastavuje,
k zámku ruku nastavuje.

Odemknout si klíčem chtěla,
aby hrdě vejít směla,
ale on sám povolil,
dovnitř vstup jí dovolil.

Tam ji objal mezi hroby,
její milý z dávné doby
a polibek jí daroval,
na tvář, jenž tak miloval.

Dlouze jen tak tiše stáli,
ve větru jim vlasy vlály
a do očí svých se dívali,
hladili se a líbali.

Pak nastal ten zlý čas,
zezadu ozval se hlas,
to navrátil se první člen,
jenž vyrazil si v noci ven.

Za ním celá tlupa vzhlíží,
pomalu se k němu blíží
a pak se tiše zastaví,
ruce svoje nastaví.

Chtějí aby dívku vydal,
k hostině jejich se přidal
a ozývaly se i hlasy
uschovat ji na zlé časy.

Ale to nemůže dopustit,
nechce ji teď opustit,
on miluje ji celou duší,
srdce mu jen pro ni buší.

Chtěl s ní rychle utéci
a pak prsten svůj jí navléci,
ale vzpomněl co mu Ďábel řekl
a před mrtvýho na zem klekl.

Byl to přítel z dávných dob,
co měl vedle něho hrob
a pokud zrovna neměl hlad,
tak měl živý vcelku rád.

Poprosil ho s duší čistou,
že odměnu bude mít jistou,
pokud milé přinese,
prsten, jenž mu donese .

Neváhal a oči sklopil,
do dlaně ten kroužek chopil
a k dívce krokem zamířil,
svůj pohled na ni namířil.

Prsten ve tmě zablýskal
a mrtvý štěstím zavýskal,
na prst jí ho nasadil
a hluboký hlas naladil.

Šťastnějšího není muže,
co má zuby jako nože
a srdce jako tvrdý led,
místo krve prudký jed.

Rychle drápy svými trhl,
na dívku se lačně vrhl
a krátký čas než utekl,
jí život z těla odtekl.

Mrtvá dívka k zemi padla,
duše její v těle zvadla
jak se na ni vrhali,
když na kusy ji trhali.

Rudá její teplá krev,
vzbuzovala mrtvých řev,
když do sklenic jí lili
a radostně pili.

Jeho láska mrtvá byla,
co před chvílí ještě žila,
ale teď jí tělo nepatří,
nikdy ji zas nespatří.

Jen prsten leží v prachu,
bez žádného strachu
a pak se náhle rozvařil
a zcela se odpařil.

Do pekel vrátil se zas,
když dovršil se jeho čas
a k Ďáblu zpět přivinul,
na prst se mu navinul.

Jak mrtvý u své milé klečel
a nad zbytky těla brečel,
tak se slétly všechny vrány,
u veliké vstupní brány.

A sledovaly zcela mlčky,
nad trávu natáhly krčky,
aby mohli viděti,
jak z žalu musí trpěti.

Se smutkem se loučí s ní,
když naposled obejme jí
a k hrobu svému dochází,
když s pláčem v očích odchází.

Tak znají oba jiné světy,
ona v ráji trhá květy
a on navždy za všech dob,
svůj obývati bude hrob.