Předsudek...

Měsíc svítí, vánek věje…
V lese u studánky se něco chvěje…
Je to Eleanor víla malá…
Eleanor víla to zamilovaná…
Trpí, bluzní, chvěje se…
Její něžná duše žalem svíjí se…

Milovala člověká strdce dobrého…
Mysli bystré, těla zdravého…
I on krásnou vílu milovat chtěl…
Předsudek zlí však jeho cit zadržel…

Ty jsi víla a já člověk, to dohromady dát se nedá…
Víla vílu a člověk člověka přeci hledá…
Nerozuměli bychom si ve společném životě…
Bylo by nám ouzko spolu na světě…

A tak tu v lese Eleanor pomalu žalem umírá…
A ve vsi se veselka jeho a lidské žený chystá…
On však šťasten nezdá se být…
Jen on ví že teť by chtěl s jinu k oltáři jít…
Ví že nešťastný život s tou kráskou po boku bude žít…
Ale on je přeci člověk a lidskou ženu musí si vzít…

Tak zde končí příběh který vyprávím…
Tak by asi skončit neměl já vím…
Ale člověk ovládán spíš než láskou předsudkem je…
Kam ten náš d**ilní svět jen spěje?
Člověk radši bude tomu koho miluje lhát…
Než aby podal ruku a řekl mám Tě rád…
A na tom co jsi mi pramálo sejde…
A esli mě miluješ společná nit se vždy něgde najde…

                                                                                             Montty Jack
                                                                                             Tejf který lidskou ženu měl rád
                                                                                             Osmého Prosince Léta Páně Dvatisíce-pět