Mrtvý Anděl

Mrtvý Anděl


Tam kde mlha s tmou se snoubí,
kde jen vrby cesty vroubí,
tam leží v prachu anděl černý,
malující obraz temný.

Maluje svit měsíce,
kde hvězd září tisíce
a oblohu nocí temných
kde po pavučinách jemných,
paprsky na Zem snáší se.

Smutkem oči jeho planou,
co slzy žalem stále kanou,
on nesmí nazpět do ráje,
když barva jeho černá je.

On zradil svého světla Pána,
jenž v nebesích mu otcem býval,
Pro lásku jenž kdysi míval,
co mu Zemí byla dána.

Ted´ samota mu srdce souží,
co po smrti stále touží,
když na hrobě své milé leží,
a tělo její křídly střeží.

On nesmí za ní nikdy jíti,
jako anděl má on žíti,
beze smrti věčně musí,
i když se mu život hnusí.

Věčnost krutá se mu jeví,
když v tom Ďábel se mu zjeví,
a duši jeho slovy hojí
když nabízí mu pomoc svojí.

Jen jeho síla moc má ho zabít,
tak jak by si anděl přál,
a novou formu žití nabýt
nabídl mu pekel král.

Souhlas dal mu bez váhání,
ke smrti kráčí z nenadání,
a než první hvězda spadla
andělova duše zvadla.

Teď smrtí znovu štěstí nabyl,
jenž mu vzato bylo Bohem,
a šťasten, že ho Ďábel zabil
Své dal navždy světlu Sbohem.