Dívka

Do posledního zavření maličkých oček,
sleduje ply?ového zajíčka,
u? nevnímá zimu ledových vloček,
které jí dopadají na víčka.

Dávno jí přestala být zima,
u? cítí jen únavu a tíhu víček,
čí je to asi tak vina,
?e svírá v ruce od domova klíček?!

Kdo za to mů?e,
?e u? se domu nikdy nevrátí,
budete ji nosit rů?e,
dokud se vzpomínka neztratí.

V jejích očích uhasínají poslední plamínky,
úsměv zmrzl na fialových rtech,
na krku se lesknou zasně?ené kamínky,
kamínky,které věděli o jejích snech.

Plna bolesti je její krásná tvář,
ke sněhu ji přimrzly vlasy,
nevnímá blí?ící se zář,
nesly?í volající hlasy.

U? slába le?í,
věčným spánkem spí,
rodiče k ní bě?í ,
ale ona ji? sen o svobodě sní.

O světě kde ?ádná nenávist není,
aby jí u? nikdo neublí?il,
kde se lidé tak rychle nemění,
bez kluka co se s ní zblí?il!

Svět s krásnou láskou,
ale bez rozchodu,
tam nestačí být kráskou,
u? čeká u vchodu!

Dveře otvírá…,
tečku za ?ivotem dělá,
kapitolu zavírá,
zkurvenej ?ivot měla!!!