Dívám se své duši do očí, co mi povíš?
Zlatý déšť kvete ve váze, nebe jak černá káva rozlitá,
z rohu se plíží to, z čeho smutek ke mně proniká
Samotní nikdy nejsou sami, to slečna Ponurá jim zamlží oči,
svazuje srdce pevnými lany, kdo nepřetrhá je, osud svůj neotočí…
Zlatý déšť schne, žlutou střídá hnilobná šeď,
jepice nesedí na stěně, topí se v plovoucí podlaze teď
Myšlenky, ty neklepají – přikradou se, i když nejsou zvané
Jen dál! Žádný ostych! Ukažte mi dosud znané i nepoznané!
Mezitím ta zrádná ženská sápe se po tobě chapadly
Už se blíží! Už tě chytá!
I poslední květy v tvých očích teď uvadly,
pro ní je smutek radost převeliká.
Diskuse článku
u mě nepochopeno
Moc krásná báseň....
asi thak ako povedal Floppy ;)
zajímavé dílko, podle mě docela povedené, i když ty rýmy jsou hodně zvláštní, ale možná to činí tuto báseň takovou, jaká je a určitě bych ji neměnil
Město Mrtvých
Náhodné moudro a přísloví
Trpělivostt činí lehčím to, co nelze napravit. (Horatius)Statistiky
FAQ • Ústava Města • Kontakt
Na tento web se vztahuje autorský zákon platný na území České Republiky v plném znění.
Dále také tzv. Ústava Města Mrtvých ©