Balada o slepci

Šel slepec po ulici a hůlkou ťukal,
tu bláto bylo, -tu kal,
-tu led a sníh.
On oslepl, že spolykal
                   moc knih,
jich nebezpečí pro zrak nevyčíh´.

Šel slepec po ulici a po zdech makal,
a protichodec pro něho byl jak šakal.
,,Což nevidíte?'' obořil se, hněv nekrotě.
,,Oh promiňte, my tu stojíme ve frontě!''
Tak chodil i v dešti a psotě.

A jednou i na mne narazil.
,,Což nevidíte?'' hned se rozezlil.
,,Oh promiňte, já kin tu študuji programy!''
ze sevřeného vyšlo hrdla mi.
A já i on jsme byli nasraní.

On průvodce ni psa si neopatřil,
snad na to neměl, -spíš ke skrblíkům patřil,
neboť prý byl to pan domácí.
Jen s holí chodil – její pro láci,
a nevěděl, že na to doplácí.

Vše´šoféři se slepci vyhýbali,
a mladý strážník povinnosti dbalý
mu jízdní dráhu pomáhal přecházet,
a někdy též-vzácně-dcera, zet…
A býval to dojemný obrázek.

Až jednou posléze na rušné křižovatce
se rozloučiti musel s žitím v krátce,
-o samovraždu jistě nešlo tu,
-když za výkřiku žen a brzdy skřípotu
se změnil v beztvárnou hmotu.