ŽIVOT

Život není ničím jiným, než cesta vlakem
skládající se z nastupování a vystupování, přeplný nehodami, příjemnými překvapeními a též hlubokým smutkem Narozením nasedáme do vlaku a střetáváme tam osoby, s kterými bychom  si přáli zůstat po celou cestu: naši rodiče. Bohužel pravda je jiná. Oni na nějaké stanici vystupují zbavujíce nás svojí citlivosti, prázdné a nenahraditelné
vazby k nim. To ale nepřekáží tomu, aby nastoupili jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými. Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky
Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt.
Tací, kteří při cestovaní vyvolávají jen smutek… A též tací, kteří chodí po vlaku a  jsou připravení stále pomoct nemohoucím. Mnozí po vystoupení zanechávají stálou citlivost… Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo. Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíc milujeme, obsadili místa ve vagónech které jsou nejdál od toho našeho. Proto budeme muset přežít našI cestu bez nich. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby jsme se během cesty rozhodli, – i když s těžkostmi – opustili náš vagón a vypravili se k nim… Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou. Nevadí; tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávaní a rozluček…
Ale nikdy návratů. A proto absolvujeme našI cestu nejlépe, jak se dá. Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti. Pamatujme, že v každém momentě cesty můžu koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět…
Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk a najde se někdo, kdo nám bude rozumět.
Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci, a dokonce ani ten, kdo má místo po našem boku.
Zamýšlím se, jestli v chvíli když vystoupím z vlaku pocítím
nostalgii… Věřím že ano. Odloučit se od některých přátel s kterými jsem cestoval bude bolestné.
Dovolit, aby moje děti zůstali samy, bude velmi smutné. Myšlenka, že jsem se přičinil k tomu, aby se jejich batoh zvětšoval a stával se hodnotnějším mě dělá šťastným.
Ale držím se naděje, že až přijdu na hlavní stanici a uvidím
je přicházet s batohem, který neměli při nastupovaní. Přátelé moji.
Učiňte, aby náš pobyt v tomto vlaku byl pokojný a hodný úsilí.  Starejme se tak, aby když přijde chvíle vystupovaní, na našem prázdném místě zůstala citlivost a milé vzpomínky pro ty,
kteří pokračují v cestě.