Vystoupit ze stínu - část první

Kolem mě je černo. Není to normální tma, protože vím, že na dosah není vůbec nic. Nevidím svoje končetiny a vlastně je ani necítím. Nemohu s  nimi pohybovat. Jsem jen vědomím uprostřed nicoty.  

Kde to jsem…?

Nikdo mi neodpoví a moje otázka vyzní do prázdna. Na mysl mi ale hned přijde další, ještě lepší.  

Kdo jsem?

Nemohu si vzpomenout. Jako by někdo ostrou žiletkou odkrojil mou minulost. Nezbylo nic. Z temnoty kolem mě se pomalu začínají vynořovat slova. Nemůžu uchopit jejich význam, a když na ně zaostřím, rozmazávají se. Chtějí uniknout mé pozornosti.  

Co se to děje?!

Vlastní myšlenky mě ohlušují, ale zároveň jsou naprosto tiché. Tento prostor je plný paradoxů. Za slovy se začíná formovat světlo. Nejdříve jako tenký paprsek a postupně mě obklopí.  

Pomalu jsem otevřel oči. Bílé světlo dráždilo unavené zornice. Pokusil jsem se zakrýt si obličej rukou, ale nemohl jsem ji zvednout.  

"Probudil se. Pane doktore, Vojtěch…" Neznámý hlas byl přerušen podivným šumem, který mi zalehl uši. Snažil jsem se zachytit, co hlas říká, ale zvuk podobný rozladěnému rádiu mi v tom bránil. Mé oči si  stále nezvykly, a tak jsem jen zmateně pomrkával do oslepující záře.  

Já jsem spal? Takže to předtím musel být jen sen. Teď bych se měl začít rozpomínat!

Zdálo se mi, jako by mě někdo plácal přes uši mokrým hadrem, ale  stejně tak dobře to mohly být jen něčí kroky. Pleskání sílilo, až se  zastavilo u mé postele.  

Proč mě takhle mučí a kde jsou mé vzpomínky?!

"Opravdu. Slyšíte mě, Vojtěchu?"

Pokusil jsem se promluvit, ale přes rty mi prošlo jen stěží slyšitelné "Ano.".  

"Sestro, kontaktujte rodinu."

Temný stín překryl světlo a mé oči přestaly slzet. Ucítil jsem štípnutí na předloktí, snad komáří. Každou chvíli mě něco zatahalo nebo na mě poklepalo. Pomalu jsem to přestával vnímat. Opět mě pozvolna obklopila temnota. Tentokrát ale v ní tu a tam probleskávalo bodavé světlo.  



~~~

"Vojto!" vykřikl dívčí hlas a probudil mě, "ty jsi vzhůru!"

Nevím jak, ale už mě objímala. Objala mě útlýma rukama kolem ramen a tiše se rozplakala.  

Co se to děje? KDO to je? Proč brečí?

Hlavou mi proběhl nespočet myšlenek. Nemohl jsem si je utřídit – rozsypaly se jako čaj.  

"Čekala jsem na tebe, víš?" řekla téměř omluvně, "čekala jsem celou tu dobu, cos byl v bezvědomí. Já věděla, že se vrátíš."

Chtěl jsem něco říct, ale rty a hrdlo jsem měl neuvěřitelně suché. Naprázdno jsem polknul.  

Já jsem byl v bezvědomí? Jak dlouho? Proč na mě čekala?

Moje otázky jen opět vyvolávaly další.  

Zvedla ke mně oči, ty dva modré flíčky trochu rozpité slzami, které se měkce leskly. Naklonila se a políbila mě na rty. Otřela se  vlhkou tváří o mojí a zanechala tam trochu slané vody. Cítil jsem, jak  se ve mně něco mění, ale nedokázal jsem to pojmenovat.  

"A-ale…" začal jsem, ale nenechali mě dokončit. Za ní stály dvě postavy. Muž s širokými rameny a dlouhým černým kabátem. Na hlavě měl plstěný klobouk a tvářil se, jako by z něj někdo sejmul těžké břemeno. O  něj se opírala žena ve středních letech. Světlé vlasy měla stažené do  drdolu a upravené. Byla oblečená elegantně, ale jednotlivé kusy k sobě příliš neseděly. Vypadalo to, jako by se oblékala ve spěchu.  

"Vojto, zlatíčko, konečně ses probudil! Tolik…" Hlas jí trochu přeskočil, ale po chvilce pokračovala, "…tolik jsme se o tebe báli. Je  to už tak dávno, co jsi byl naposledy vzhůru. P-přijde mi to jako zázrak," řekla potichu a přerývaně žena, které se také do očí draly slzy.  

Co to je za lidi? Jen tak někdo z ulice snad nemůže přijít a rušit pacienty. Vždyť je vůbec neznám, tak proč se ke mně takhle chovají? Nebo… Je-je možné, že by… že by to byli moji rodiče? Ano, musí to být oni a snad moje přítelkyně. Ale… já si je nepamatuju! Jejich obličeje mi  nic neříkají. Vlastně v paměti nemám vůbec žádné tváře…

Už jsem se je nepokoušel přerušit. Pochopil jsem, co mi chtějí říct. Zároveň jsem ale z nějakého důvodu cítil, že teď je nemůžu zklamat. Zničilo by je to. A ti lidé byli moje rodina, očividně.  

"Tolik se nám ulevilo, když nám řekli, že ses probral!" pokračoval otec, "ta hrozná nehoda…"

Náhle, jako když se sfoukne plamínek sirky, jsem ztratil vědomí. Volným pádem se dostávám skrz bílé prostěradlo a matraci postele do  jiného světa. Poznávám ho - je to stejné místo jako předtím. Dříve bylo černé. I když to vlastně není správná definice; bylo prostě prázdné. Naprosto bez života a jakýchkoliv motivů. Teď se něco změnilo.  

Celý prostor ozařuje tlumené světlo, ale jediný viditelný prvek představuji stejně já. Konečně se na sebe můžu podívat. Napřáhnu ruce a  natáhnu prsty. Jsou podivně bledé a po okrajích rozmazané. Jako by se na  ně díval někdo, kdo se právě probouzí z mrákot.  

"Haló?" zavolám a tentokrát se můj hlas roznese prostorem. Bez ozvěny se vytratí do prázdna.  

"Je tu někdo?" pokouším se nalézt další osobu ve svých představách.  

"Ale samozřejmě," promluví za mnou známý hluboký hlas, "pojď ke mně synu, ať tě můžu obejmout."

Bojím se otočit se. Tón jeho hlasu mi přijde něčím zlověstný. Lehké mrazení mi projede páteří, až se usídlí v hlavě a odmítá ji  opustit. Strach se do mě zaryl svými drápy. Cítím neviditelné úponky otcovi pozornosti, jak mě obmotávají, svazují.  

"Nech mě!" vykřiknu a otřesu se, "Nevidíš, že mě dusíš? Neznám tě, tak jak po mně můžeš tolik chtít? Počkej. N-nemůžu dýchat."

Chytím se za krk. Najednou mi došel vzduch. Naprázdno otevírám a  zavírám pusu jako ryba. Cítím se, jako by mi někdo přetáhl přes hlavu igelitový sáček a utáhl.  

"Pusť mě ven," šeptnu nezřetelně. Hlava mi spadne bezvládně na  rameno. Svět kolem mě začíná černat. V zmenšujícím se výseku ještě zahlédnu dívčí ruku. Položí mi dlaň na tvář a od ní se začne rozlévat teplo. Teplé vlahé temno mě uklidňuje a uspává. Pak se mnou začne někdo hrubě třást.  

"Vojto! Vojto, jsi v pořádku?" volali na mě.  

Zamrkal jsem. Opět nemocniční pokoj, opět ti lidé.  

"Jo, jasně," odpověděl jsem strojeně. Jo, jasně, dodal jsem pro sebe sarkasticky. Jak mi asi může být?

Víc jsem ale neřekl a oni proto začali vyprávět o lidech a  místech, která jsem neznal, o událostech, které jsem nechápal, a o pocitech, které jsem teprve musel poznat. Když jsem měl před sebou ustarané tváře rodičů, necítil jsem to, co by syn nejspíš cítit měl.  

Jinak tomu ale bylo, když jsem se podíval na Jitku, dívku, se  kterou jsem kdysi, jak mi bylo vysvětleno, chodil. Cítil jsem příslovečné třepotání motýlků. Chtěl jsem držet její tenké prsty, hladit ji po kudrnatých zrzavých vlasech a líbat na vlahé rty.  

Když začínám od nuly, tak to musí být můj vlastní pocit, ne? Přece jen mě před chvílí vlastně zachránila. Nebo se mi ještě plete realita se snem?

Nechtěl jsem jim říkat, že si nic nepamatuju. Co kdyby mě pak odvrhli? Nemohl jsem takhle riskovat, ale něco jsem jim povědět musel.  

"Mami, tati, Jitko," začal jsem tím, co jsem už věděl, "asi mám něco s pamětí. Nemůžu si vzpomenout téměř na nic z doby před tou nehodou."

Přestali mluvit, jako když utne, a ticho pomalu naplnilo místnost. "Až na vás, samozřejmě," dodal jsem rychle, "ale i tak je to všechno v  mlze."