alt

Když není lék

Poeziekouzelnice • Tulačka • 21. 10. 2010

myšlenky..


Dívám se jak vítr česá stromy,


Přemýšlím jak život utíká mi 


Vidím se jako malé děcko,


Co bezstarostně zkoumalo všecko.


Teď už jsem velká slečna,


Deprese je zkáza věčná.


Ničí tě, bolí dosti


Prožírá ti všechny kosti.


Jak zbavit mám se jí,


Když není  lék,


Co pomohl by mi zahnat tenhle vztek.


Tak napadá mě jen jeden způsob,


Jak vyhnat jí ze všech mých útrob.


Vše skončit a mít věčný klid,


Z rakve Vás chodit navštívit.


Tak stojím vně mého okna,


Jen jeden pohyb a jsem  volná,


Teď blíží se mi matka země,


Je konec starosti odešli ze mě.

Diskuse článku

alt
simiminis • Upírka 12.3.2011 06:31

Aj ja súhlasím s Man in white. Ale báseň je pekná. Len dúfam, že to bol, je a bude len výmysel.

alt
Dorray • Lord • Správce21.11.2010 13:27

Ten konec mě dostal. Mi trochu připomnělo Naše staré hodiny - bijí čtyři hodiny . Jinak no více méně jako Man in white. Nebylo to nejhorší, ale opět se tu opakuje už tolikrát omleté schéma - deprese -> větší deprese -> heuréka! -> sebevražda

alt
Man in white • Vampír • Správce22.10.2010 09:44

Někdy se nesmí hledat lék zvenčí. Když člověk objeví sílu své osobnosti, přejde přes ledasco.

Není to tak špatné, trochu mi chybí rytmus, některé rýmy jsou nepromyšlené, některé verše naopak křečovitě napasované, aby se to rýmovalo, pár hrubek přehlížím. Ale proč ne, za přečtení mi to stálo