Wendy.ruza Tulačka  

Zmítám se v divných pocitech a nevím co s tím.... už tak od začátku září je to se mnou horší a horší, valí se na mě tolik práce a starostí a já.... jsem jak zablokovaná - jako by můj mozek někdo vzal pořádně podusil a zase mi ho vrátil.... nemůžu se učit, prostě když něco MUSÍM udělat vždycky se najde cokoliv, co udělat "spíš" (jíst, pít, podívat se na comp, přečíst knihu), kolikrát končim u toho že se zaseknu u televize, vlastně ani nevím, co v ní dávají, jen koukám a přemýšlím, ale za chvíli ani nevím nad čím, nemůžu už ani pořádně spát - pořád se mi něco divného zdá, a když už je mi za spánku příjemně, ve chvíli kdy se vzbudím je mi zle... Chtěla bych toho tolik naplánovat, někam si vyrazit, ale ve chvíli, kdy to plánuju si vzpomenu že mám práci, a najdenou mám strách někam jet (i když vím, že nic i tak neudělám).... Jediný na co se během týdne tak nějak těšim je víkend, který beztak celý prosedím v duševním tichu a večer jdu alespoň na chvíli do hospody... Jenže už ani kamárádů momentálně moc nemám, jen ty se kterýma se potkám v hospodě, zbytek je buď z daleka, nebo nemají čas, a nebo se prostě nebaví..... logicky, poslední dobou si lidi spíš znepřáteluju - jsem taková mimo(?)..... ani se v hádkách už nebráním, prostě nemám sílu, jako bych měla strach co říkat, jako bych nekázala stát za svým... říkala jsem si, že se na všechny hádky a špatný věci, který jsem za poslední dobu provedla vykašlu - mám přeci "jiný starosti".... jenže to jsem ani nemusela, mozek jako když na takovýhle věci vůbec nereaguje - vim, že jsem udělala věci, za které by se Wendy před 2lety styděla a necítila by se vůbec dobře, ale najednou jakoby nic - jakoby to bylo někde úplně vzadu, někde zavřený.... jediný co mě užírá jsou hádky, když o mě někdo něco řekne.... uvědomit si, že jsem vlastně pro hromadu lidí hloupá, blbá, atd., přemýšlím, jestli doopravdy jsem - protože proč by to jinak říkali že?!
Taky jsem sama, ani nevíte, jak mi chybí to něco - objetí, láska(?), když jsem měla přítele, jako by šlo všechno samo - ano hádali jsme se a nebyl to nejideálnější vztah, ale... Nejsem si jistá, ale myslím, že tohle vše začalo právě tím rozchodem - zůstala jsem sama a rok jsem v podstatě propila, abych se z toho dostala (teď se pití vyhýbám), ale pořád mi něco chybí....

Nevím, zmítám se v čemsi, asi v depresi? Nevim co s tim dělat, pořád se nejsem schopna dokopat s tim někam zajít... Pořád se to snažim rozchodit, ale přitom mi moc času nezbývá - čeká mě maturita a přitom takhle sotva funguju.... A co pak na VŠ?

Dodatek: Asi jsem tu zpověď potřebovala.... Nevím, jestli jsem to napsala tak jak jsem "potřebovala" (nebo chtěla?) a jestli mi vůbec porozumíte.... mám pocit, že už se i sotva vyjadřuju.... Ach bože - kde se tyhle pocity berou a jak se jich jen zba