Na město padá déšť

Slunce se pomale ukrývá za obzor a temné stíny snáší na městské uličky roušku tajemství. Pouliční lampy se pomale rozsvěcují. Nejistým, blikavým světlem připomínají roj světlušek mihotavě se třepetajících v teplém letním večeru. Zvuky tramvají, vlaků a aut najednou zní jako řev bestie. Temné, nepřátelské, rušivé. V klapání podpatků na dlažebních kostkách slyším řinčení mečů dávno zapomenutých bitev. Přestávám vnímat i lidi proplétající se kolem mne. Jejich siluety jsou jen odrazem v rozčeřené vodní hladině, tak blízko a přitom nedotknutelní.   Svět utichl. Jako by se Matka příroda hluboce nadechovala před vypuštěním své síly. Modravý záblesk pročísl sametovou oblohu a ticho kolem jako gong rozrazilo zahřmení. Hluboký povzdech prastaré země vycházející ze samého nitra. Nebe začalo plakat. Snad nad osudy lidí, snad nad svým údělem. Diamantové slzy kanuly v perlových šňůrách z hvězd jako požehnání. Malinké křišťálové potůčky smývaly ze země prach a špínu. Na tvářích lidí se leskly jako slzy odpuštění. A přesto všichni skláněli hlavy, ukrývali se pod deštníky či kapuce, jen aby jim unikli. Příroda nám nabízí svůj nejvzácnější dar a my s opovržením odmítáme. S úsměvem nabízím svou tvář tisícům drobných jehliček. Nerozeznám, zda se jedná o mé vlastní slzy, či o ty nebeské. Ale na tom přece nezáleží. Jsem součástí přírody. Stejně jako je ona součástí mne. Obracím dlaně vzhůru a snažím se zachytit aspoň pár těch malých kapiček nesoucích v sobě tíhu světa. Mezi prsty mi nezadržitelně protéká voda stejně jako vlastní život. Vždyť krása zůstává stále neuchopitelná. Leč křehká a lehce zranitelná.